Když měla roku 1871 premiéru Aida, těšil se Giuseppe Verdi postavení bohatého muže a slavného skladatele. Jeho opery se hrály v celé Evropě, od Lisabonu po Petrohrad, a mistr se rozhodl, že je čas odejít na odpočinek a už se starat jen o své nemovitosti a polnosti.
Z toho byl samozřejmě nesmírně zklamaný jeho vydavatel Ricordi, pro něhož byla Verdiho tvorba zdrojem významných příjmů. Ještě víc to ale mrzelo celou generaci mladých skladatelů a dramatiků, kteří Verdiho uctívali za jeho novátorský přístup a byli přesvědčeni, že kdyby dál komponoval, měl by na vývoj evropské opery přinejmenším stejně silný vliv jako tou dobou velmi plodný Wagner, a vytvořil by jakýsi protipól k jeho dílu: středomořský italský temperament by kontrastoval s německou přísností. Velmi usilovně ho přemlouval i mladý Arrigo Boito, skladatelův přítel a talentovaný spisovatel a hudebník. Nakonec se mistr uvolil, že aspoň něco zkusí.
Svěřil Boitovi, aby mu napsal libreto k Otellovi. Začali na něm společně pracovat roku 1885 a koncem následujícího roku píše Verdi mladému libretistovi: „Hotovo! Sláva nám!“ Jen o několik měsíců později, 5. února 1887 se konala slavnostní premiéra v milánské La Scale, která měla fenomenální úspěch. Tenorista Francesco Tamagno v roli Otella a barytonista Victor Morrel v roli Jaga se později dokonce stali prvními pěvci, kteří kdy vytvořili audionahrávky verdiovských rolí.
